Kurt Cobain. To bylo jasný. Tak snadný. Každej psal někdy
básně ze žalu. A všichni na ně slyšej. Matějovy písničky byly smutný, i když
byly veselý. Mně to tak připadalo. Protože jsem ho tajně milovala a věděla, že
se tahle láska nikdy nezhmotní, byť jedinou pusou. Věděli jsme to oba. Rozuměli
jsme si. Ale nemohli jsme spolu být.
Po letech jsem si na něj vzpomněla. Na zdi máme jeho
Pohlcovač negativní energie. Někdy funguje víc a někdy vůbec. Několik pokusů s Googlem
a dva telefonáty mě dovedly do nepříjemný situace, kdy jsem musela říct,
kdo jsem a co chci. Jeho hlas jsem důvěrně znala a přece mi přišel legrační. Co
chci a proč volám, jsem nedovedla vysvětlit. Nebyla jsem na to připravená. A
hlavně – neměla jsem ponětí.
To ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem.
Jako bych viděla dopředu a chyběla mi kotva. Ten pocit
souvislosti mezi tím, co bylo, co je a co se chystá. Ta jistota, že vím, odkud
jsem přišla, co mě formovalo, kam mám namířeno a co zbude, když se tyhle věci
odečtou. Matěje jsem chápala jako svoji součást. Jako něco, co mi nikdo nemůže
vzít. A nechtěla jsem o to přijít. Pojmenovala jsem po něm svůj první počítač. Proto
jsem zavolala.
Matěj byl jen jeden. A přesto jich je víc. Všechny moje
lásky mi takhle zůstaly. Všechny mě něco naučily. Stromy, věci, knihy,
počítače, lidi.
Jestli se znovu uvidíme a jaký to bude, vlastně není
podstatný. Protože tu touhu, po čistý radosti a lásce, tu máme pořád společnou.