Ten den jsem měla strávit v Praze. Ráno u kafe jsem si
v Respektu přečetla o tamních jízdenkách, které lze zakoupit esemeskou.
Moderní projekt, hezká grafika. Strčila jsem týdeník do tašky, sluchátka do uší
a vyrazila na tramvaj. Bylo krátce po šesté, souprava poloprázdná. Cvakla jsem
papírovou jízdenku za osm, co bude od ledna za deset, a pohledem do okna
zkontrolovala čepici. Pomalu mizel stres, že nestihnu autobus, že ta moje prezentace
nedopadne dobře. V noci jsem dodělala všechno, co jsem chtěla.
Pak jsem si uvědomila, že na mě někdo mluví. Takový
syntetický ženský hlas. Podivně monotónní. Možná poslouchám moc psychedelickou
hudbu, možná je to z toho, že jsem málo spala. Zmáčkla jsem pauzu. A
uslyšela to znovu. Znělo to z maličkých repráčků nad hlavou, co obvykle
hlásí stanice. A znělo to celou cestu. Využijte měsíčních jízdenek. Využijte
čtvrtletních jízdenek. Nejvíc ušetříte s celoroční jízdenkou. To už takhle
bude pořád? Hlas, před kterým není kam utéct. Jedině snad vystoupit! Pustila
jsem si hudbu, zesílila zvuk a přesunula se ke dveřím. Využijte čtvrtletních
jízdenek!
A pak jsem to uviděla. Na sloupku mezi okny, v odpudivém
stojánku. Na lesklém papíře. Šalina. Zakuckala jsem se. Zvláštní pokus, jak
zpříjemnit cestu. Asi bych se měla cítit jako v Pendolinu. Tam taky dávají
časopis. Když se nikdo nedíval, pro jednu jsem se natáhla. A udělalo se mi
mdlo.
Mám na ten podnik dopravní poslední dobou trochu pifku.
Nejdřív ta věc s jejich tiskovou mluvčí, o které psal můj kamarád a kolega
Jakub Macek.
Paní Hanka, co v pracovní době a pod svým dívčím jménem melouchaří jako
reportérka rádia Impuls, tancuje uprostřed podivuhodného konfliktu zájmů.
Pak to odmítnutí. Ještě, když jsem pracovala jako
streetworker, projezdila jsem za službu ke čtyřem pětkám. Naši dobrovolníci
taky. Zkusili jsme požádat dopravní podnik, jehož zakladatelem a největším
akcionářem je město (totéž město, které stojí o naše služby), o dvě přenosné
časové jízdenky. Jako sponzorský dar. Poslali nás uctivě k šípku. Že si to
nemohou dovolit.
Dneska už vím, proč. Taková bizarnost něco stojí. I když ta
lajdácká grafika je nejspíš zadarmo a celostránkový inzerát v ní přijde na
čtyřicet dva tyček. Šalina má v podtitulu Čtrnáctideník pro příjemné
cestování městskou dopravou a rubrika prvních stran se jmenuje Bez starostí. Něco
tak otřesnýho jsem dlouho neviděla. Kromě informací o tom, jak se podnik a jeho služby modernizují (tomu jsem se zasmála), kde a kdy čekat (bez starostí) jakou
výluku, mi naservírovali pár doporučení, jak vyzrát na změny v klimakteriu.
Přišlo mi, že si z cestujících musejí dělat srandu.
První vydání prý mělo na titulní stránce reklamu samo na
sebe. Stálo na ní červenou barvou: Jen
pěšák nečte Šalinu! Když jsem se večer vrátila z Prahy, vzala jsem to domů
radši po svých. Nikdo na mě nemluvil a nikomu jsem nebyla pro smích.
—
Věnováno panu Přemyslovi, aby se těšil do Brna.