Divadlo je (aspoň na malých brněnských scénách, kde byste se mohli herců pohodlně dotknout, kdybyste jenom trochu natáhli ruku) zážitek hluboce intimní. A má to několik rovin. Divadlo potřebuje souhlas a soucit. Dynamika vztahu mezi divákem a hercem má dvojí podobu: vyžaduje přijetí a odevzdání a zároveň je zdrojem neustálého napětí. Divák si nemůže dovolit nedůvěřovat, protože by se nudil. Já bych se nudila. Jakákoliv pochybnost, jestli scéna vypadá opravdově, jestli normální lidi taky takhle řvou, když si něco sdělují, by byla jenom na překážku. Film má v tomhle výhodu, k iluzi reality nepotřebuje rozhodnutí diváka. Snažím se proto důvěřovat. (Uvěřit, to je jiná otázka.)
Pak to napětí. Společná nervozita z toho, že všechno vzniká právě teď. Může se to nepovést. Může se to nelíbit. Může se ztratit nit. A může to být nepochopeno. Může to pohoršit. Dokonce tak, že se někdo zvedne a odejde. A Spidermana v multiplexu taková věc přeci jen pálí míň, než herce na jevišti. Je to hrozně blízko a hrozně hned. Zažila jsem to. A dlouho pak do divadla nešla, abych to nemusela podstoupit znovu. Tehdy to měla být generační výpověď. Disco Pigs. Cool dramatika. Sálem duněly beaty drumandbassu a po jevišti pobíhaly tři dvojice mladých a neklidných, jimž všechny ty vulgarity nějak nešly přes pusu. Když došlo na svlíkání spodního prádla, zvedla jsem se. A strašně jsem se styděla.
Stud je něco, co zažívám dodnes. Zvlášť, když herce znám. Chce se mi zavřít oči, nedívat se a nebýt u toho, když někdo dělá, že je někdo jiný. Jako by to byl jejich vlastní boj. Jejich vlastní lež. Ale zvykám si, taky někdy zalžu.
Přemýšlím, o čem to divadlo vlastně je. Co může sdělit a komu. Líbí se mi, když na mě působí, když mám pocit, že to bylo náročný. Když se mě dotkne a vyvolá otázky. A to umí nejlíp, když vypráví příběhy. Před týdnem jsem odcházela vyčerpaná z Popisu obrazu v Domě umění. Chvílema jsem tomu nerozuměla, často mi myšlenky utekly jinam. Musela jsem přemýšlet, co to znamená. Byla jsem rozčílená. A když mi to za dva dny došlo, nesmírně se mi ulevilo. Takhle nějak si představuju, že by to mělo být.
Nelíbí se mi, když chce divadlo něco změnit, na něco upozornit, a nepřekročí tenhle plán. Velká témata se totiž nedají pojmout shůry a celá najednou. Jako tohle pondělí v HaDivadle na Heil Hou. Složité téma, bohaté a těžké. Představení bylo plné nápadů, místy výtvarně dokonalé, plné hudby a pohybu. Ale takové prázdné a nedospělé. Protože to hlavní jsem věděla předem a chtěla jsem něco víc. Poznat, jaké to je žít v Nové Germánii a pěstovat čistou rasu. A pak se dívat, jak se přestávají rodit lidé. Asi to nebylo tak vtipný, jak se v divadle zdálo.
Proto nemám ráda scény, u nichž se všichni smějou. A ty jsou tam skoro vždycky. Nějak za nima cítím snahu naklonit si publikum sdílenou emocí. Často je to stejný smích, jaký se ozve, když někdo upadne. Skoro se nesměju, protože je to past. Kdybych o tohle stála, pořídila bych si televizi. Prostě chci něco víc. Poznat to, co neznám, uvidět věci, jak je sama vidět nedokážu. Televize ale proniká všude. Vždycky mě znovu překvapí, jak mají divadelníci potřebu se k ní taky vyjádřit, zironizovat nějaký pořad. Je to taková kritika nekritika, založená na předpokladu, že všichni to znaj, protože se dívaj.
Někdy si představuju premiéru ztěžklou pocitem, že se to nepovedlo. Nebo vyčerpání, když do sebe všechno zapadlo, jak mělo. Abych uvěřila, že to není jen tak, že tomu sami věřej a že to myslej vážně. Stejně mě divadlo v posledních týdnech přitahuje. Bývá v něm málo lidí a všichni v tom jedou spolu. Stojí to hodně energie něco vytvořit. Je to zvláštní pocit.