Nemyslela jsem na dedlajny. Na texty, co dlužím už několik
týdnů. Na ty, co mám po neděli odevzdat. Myslela jsem na sebe. A na to, za čím se
ženu. Přemýšlela jsem proč. Uvařila jsem si kafe, posadila se na zem a pustila
si hudbu. Zavřela jsem oči.
Není nic neobvyklého na tom strávit víkend prací. Pondělí
začíná v sobotu. Občas si nejsem jistá, který je den. Počítač jede,
internet jede. Orkán neorkán. Termíny se blíží. Neschopnost rozhodnout se co
udělat dřív mě někdy úplně zbaví sil. Jenom se dívám před sebe a večer usínám
unavená ničím. Dneska ne. Vítr odnesl všechen stres. A mohla jsem přemýšlet, co
vlastně chci.
„Jestli chceš tři děti, to abys už začala,“ řekla mi ve
čtvrtek Lucie. „Protože chci dostat džob v Lisabonu, pětiletý kontrakt,“
odpověděla jsem v pátek své nové učitelce portugalštiny. „Tohle je, co tě
baví…“ přesvědčila jsem se o pár hodin dřív, když jsem platila šest stovek za
knihy v antikvariátu, co se budou hodit k dizertaci.
Dneska je sobota. A pořád se nemůžu rozhodnout. Je tma a
zase fouká vítr.