Máme Brno až dojemně rády, méně už si ovšem rozumíme s úřednicemi
a úředníky, kteří ho spravují. Právě v těchto dnech probíhá v centru města
důležitá rekonstrukce Husovy a Pekařské ulice. Zvlášť po Husově, široké třídě s velkorysými
chodníky, jezdíváme často. Bývá to takové cvičení odvahy a chladnokrevnosti. A
tak jsme se těšily, že se časy zlepší. Ale Brno naši lásku neopětuje.
Posílali nás od čerta k ďáblu, v úředních hodinách
nebrali telefony, říkali, že nevědí, kdo by nám odpověděl, nebrali telefony a
nebyli zdvořilí. Až jsme se nakonec dovolaly. Paní ze stavebního úřadu, která
dala štempl na stavební povolení, byla nejspíš nerudná dřív, než zvedla
sluchátko. Bavit se se mnou nechtěla a na otázku, jestli se na Husově ulici
plánují pruhy pro cyklisty, zavrčela: ne. Mrkla jsem na Bestii, Bestie na mě a
optaly jsme se: pročpak. Nenítammístonashledanou. Cvak.
Nedaly jsme se zastrašit a zkusily to jinde. Na odboru
dopravního plánování. Ten máme nedaleko a brzy se tam zajedeme podívat osobně.
Do půlky cesty dokonce vede stezka pro pěší a cyklisty (vedle kočárku pro
dvojčata, a že se jich letos urodilo, už se tam sice nevejdeme a na každém
přechodu musíme seskočit, ale nešť). Zdejší paní měla čas i chuť do
vysvětlování a tak jsme spolu strávily příjemnou čtvrthodinku totálního
neporozumění.
Pro mě a moji Bestii na Husové místo není. Důvodů se našlo
hned několik. První mě rozesmál, u druhého se Bestii zadřel řetěz a při třetím
nám začalo být tak nějak úzko.
Husova ulice je součástí městského okruhu a je tam velký
provoz, pro cyklisty tam tudíž není bezpečno a tak tam cyklostezku neplánují.
Na otázku, zda existuje nějaké obecné přesvědčení, že mezi auty je nám
bezpečněji, jsme odpověď nedostaly.
Brno má vůbec s auty potíže. Je jich mnoho a nemají kde parkovat.
Proto se uřízne velkorysých chodníků a vytvoří se parkovací místa. Na Husově
ulici, která je součástí městského okruhu. Zvláštní logika. Město není
přátelské k cyklistům, proto všichni jezdí do práce autem. Dokud budou
všichni jezdit do práce autem, nemůže být město přátelské k cyklistům. A
teď, babo, raď!
Ale hlavně, hlavně: nejsou peníze! Ani já, ani Bestie jsme
ekonomickou školu nestudovaly a tak nám nešlo do hlavy, že je bílá čára na
chodníku a obrázek bicyklu vyvedený stejnou barvou o tolik dražší než odbourání
půlky chodníku pomocí těžké techniky a předláždění nových parkovacích míst.
Ale paní byla milá a tak jsme na ni nekřičely. Já platím
daně a Bestie, že není nejmladší, zase živí nejednoho zdejšího obchodníka. Myslíme
si, že nás město potřebuje. Nesmrdíme, netroubíme (jenom jemně zvoníme), neteče
nám olej a těžko smeteme babičku na přechodu. A tak jsme se rozhodly, že budeme
o svoje práva bojovat. Pro začátek nenásilnými prostředky. Brzy!